Wednesday, October 21, 2009

Czech Translation

ZAKÁZANÁ MÍSTA

Asi všude na světě jsou místa, kam vám místní znalci nedoporučí jít. Ale snad nikde na světě jich není tolik jako ve Spojených státech. Proto jsem se nedivil, když nás norfolkský hostitel Ron Wray upozornil na nevábnou přízemní budovu s nápisem „Bar U dobrých hochů“. Vezli jsme se právě kolem pustou čtvrtí polorozpadlých domů z jeho domu k univerzitnímu campusu.

„Tam určitě nechoďte. Nemuselo by se vám to vyplatit“, upozorňoval starostlivě Ron. Tato dobrá rada patřila mně a kolegovi, slovinskému spisovateli Andreji Blatnikovi. Pustili jsme to z hlavy — náš spisovatelský program byl tak nabitý, že jsme na bar neměli čas a tenhleten by jsme jako cizinci beztak nenašli, ani kdybychom chtěli. V ten večer nás čekalo čtení našich povídek pro profesory a studenty Old Dominion University v Norfolku. Po něm následoval večírek na naši počest. Večírek se konal v bungalovu univerzitního campusu, kde byl Andrej ubytován. Jak čas pokročil, hosté včetně Rona se vytratili. Ostali jsme s Andrejem sami při skleničce na dobrou noc. Říká se, že stokrát nic zdolá i slona. Ta sklenička byla žel stoprvním ničím, co jsem si v ten večer dal. Hned jsem poznal, že je zle. Jedinou záchranou byl rychlý ústup spět k Ronovi, kde jsem bydlel. Andreji jsem bez meškání popřál dobrou noc, sedl do auta z půjčovny a vydal se na cestu.
Nebyla to dlouhá trasa, jen pár ulic, navíc jsem jí prošel už víckrát. Také jsem se oprávněně spoléhal na můj orientační talent, který se už osvědčil v jiných neznámých městech. Byl jsem si naprosto jist, že vše dobře dopadne.


Ale nedopadlo. Zabočil jsem po paměti do první ulice, do druhé a v třetí jsem pochopil, že jdu špatně. Obrátil jsem vůz a začal znovu - první ulice, druhá... Brzo mi bylo jasné, že jsem zabloudil. Ale ne úplně. Ve tmě a labyrintu stejných, přímočarých, opuštěných ulic mi zůstal jediný orientační bod. Přízemní budova s nápisem „Bar U dobrých hochů“. Zrovna ten, před kterým nás Ron tak důrazně varoval. Ať jsem dělal, co dělal, vždy mně k němu labyrint ulic přivedl. Přitahoval mně jako magnet. Zastavil jsem před ním několikrát, vždy zkusil ještě jiný směr a skončil opět před jeho neónovým nápisem. Bylo to široko-daleko jediné život připomínající místo. Za celý ten čas jsem nestřetl jediného člověka, či auto. Neměl jsem se koho zeptat na cestu, celá čtvrt byla jako po vymření. Byla hodina duchů a toto bloudění jako prokletí. Osudu se zjevně nedá vyhnout. Řešení té noci (když jsem neměl spát v autě v kterési z tmavých ulic této podezřelé čtvrti) bylo už jen v tom baru. Zastal jsem před ním a zvážil možnosti. Jít do baru aspoň dávalo šanci, že skončím svůj život při plném vědomí. Vypnul jsem motor, zamknul auto a vykročil odevzdaně k nevábné budově, z které se ozýval řev a hluk. V tváři jsem měl nepříjemný tik, ale nedalo se s tím nic dělat. Jediným pozitivem bylo, že od strachu jsem už úplně vystřízlivěl.

Když jsem vstoupil do podezřelého baru, čekal mě malý šok. Bylo tam poloprázdno. Ten obrovský řev šel z hracích skříní. A těch pár „dobrých hochů“, co tu byli, plně zaměstnávali místní výherní automaty. Na mne ani nepohlédli. Dokonce ani místní lehké žínky nepovažovali za potřebné věnovat mi pozornost. Barman, velký černoch pohodového výrazu, jemně nadzvedl obočí když jsem mu vysvětloval kam bych chtěl jít. Potom kývl hlavou, vyšel zpoza pultu, vyvedl mě před budovu a ukázal správný směr. Skočil jsem do auta a o pár ulic jsem byl bezpečně doma.

No a proč vám to tedy všechno vyprávím? Snad kvůli poznání, že dobré rady místních hostitelů je nutno respektovat. Jinak je váš osud už jen v rukou „dobrých hochů“...

1 comment:

Anonymous said...

to, co jsem hledal, diky