Wednesday, February 24, 2010

KRAJINA POZNAČENÁ LIDMI

KRAJINA POZNAČENÁ LIDMI


Špína a smrad dosahují v Indii ohromující rozměry. Je celkem možné, že tato krajina je velmocí špíny a smradu. Ta kombinace přesahuje představivost těch, co sem přicházejí po prvé a věřím, že mnohé střevní potíže těchto nezkušených cestovatelů plynou z toho ohromení, které celkově ochromuje schopnost jejich šokovaného těla bránit se.
Už první procházka ulicemi vás vystaví nečekanému náporu. Stačí když si všimnete jak si muži ulevují při pisoárech na nejnemožnějších místech před očima všech ostatních. Když stojíte na perónu nádraží po členky v odpadcích, nemůže vás neohromit rozpor mezi tvrzením na tabulce na každém sloupu „Indické železnice hrdost celého národa“ a faktem, že každou chvíli někdo skočí do kolejiště, aby tam zanechal svůj smradlavý názor na takovou hrdost.
Nikde jsem neviděl, že by se někdo staral o odvoz odpadků z ulic, ale viděl jsem více krát absurdní pokus o umytí podlahy v hotelu. Většinou to končí tím, že jakýsi podivný muž tu špínu rozetře mokrým hadrem, který sám o sobě je jen zdrojem další špíny.
Úplně nám vyrazilo dych, když jsme ve Varanasí stáli na břehu posvátné řeky Ganga a dívali se jak se v jejích bahnitých vodách lidé koupou a umývají si zuby. Nedaleko plavali nafouklá mrtvá těla posvátných krav. O kus dál házeli do těch samých vod mrtvá těla dětí, bráhmanů a těch, co zemřeli na lepru. Nikdo si to nevšímal.
V Indii jsem po prvé v životě viděl smog. Když jsme šli taxíkem z Varanasí na místo, kde kázal Budha (a kde jsme konečně na chvíli neviděli jenom špínu a necítili smrad), bylo nás i se šoférem pět. Seděl jsem na zadním sedadle v středě a po prvé v životě (a doufám, že i naposled) jsem zažil nápor neovladatelné paniky. Otevřenými okny taxíku se na nás valili takové vlny smogu, smradu a prachu, že jsem měl okamžité nutkání vyskočit a utéct. Ovládl jsem sa jen tak, že jsem se ubezpečil, že vyskočit z taxíku, je jako skočit doprostřed toho všeho a navždy zahynout zahlcen tou masou špíny. Radši jsem upřednostnil pařit se v taxíku za zavřenými okénky.
I přes to všechno mně optimismus nepřecházel. Cestou z Varanasí do Nai Dillí jsme měli cestovat celý den vlakem. Věřil jsem, že to bude odměnou za všechno to předešlé utrpení.
„Krajina nemůže být jenom šeredná. Žádná krajina není jen šeredná, ani špinavá a nesmrdí.“
Takto jsem hned zrána ubezpečoval sebe i kolegu. Potom sa vlak pohnul a já jsem oněměl na dlouhých třista kilometrů.
Opravdu, žádná krajina není jen šeredná, ani špinavá a nesmrdí, když se na ni díváte zpoza okna rychle jedoucího vlaku. Ale v žádné jiné krajině též nemají místní šokující zvyk veřejné ranní toalety. V Indii sa vesničané těší z každého vlaku, co projede kolem. Nechtějí si to nechat ujít ani ráno, když jejich tělo tlačí nutnost ulevit si od běžných potřeb. Řeší to fatálně pro věci neznalé cestující ve vlaku. Vylezou si na nejbližší kopeček a dívají sa na procházející vlak bez toho, aby přerušili svoje ranné ulevování. A vidět třista kilometrů ulevujících si domorodců odrovná každého obdivovatele exotických krajin. Nevím jak vypadá indický venkov z vlaku. A ani to nikomu nedoporučuji vědět…

Wednesday, February 17, 2010

Story in Macedonian

Што е сигурно на светот?


Јас сум ентузијастички сопственик на VISA картичка. Секаде кајшто патував (во Мексико, Индија или на Балтикот), ја употребував со таква леснотија што, кога патував во Малезија, воопшто не зедов готовина со себе. Излишно е да се каже дека верував дека технологијата во нашиов глобализиран свет стасала до состојба на совршеност. Сепак, на првиот ден на конференцијата, оваа врвна технологија ме издаде. На универзитетскиот кампус во Серданг ATM машината не ги прифаќаше моите обиди да повлечам пари. Беше утро и редица вработени Малежани, со нивните несомнено исправни картички в рака, се наредија зад мене. Мојот малезиски колега од одборот на конференцијата ме посоветува да се откажам, бидејќи моето предавање требаше да започне за десетина минути.

И така започна конференцијата. Јас бев физички присутен но, секако дека не бев во состојба да бидам целосно присутен. Требаше да одржам предавање на меѓународен форум, пред угледни колеги кои сите можеа да си седат, задоволни што си ја платиле котизацијата за конференцијата. Само еден човек ја немаше платено. Јас! И тоа само поради мојата верба во технологијата, поради што не понесов со себе американски долари од мојата резерва. Слепо верував дека моите пари ќе се материјализираат од мало парче пластика!

По моето предавање, организаторите на конференцијата ми обезбедија автомобил, заедно со друг малезиски колега. Отидовме до сите машини на универзитетот, но повторно - ништо. Тој не изгуби надеж и се понуди да ја посетиме најблиската банка. Службеникот се насмеа, ја зеде мојата картичка и ме замоли за трпение. Чекањето се чинеше бесконечно. Но, всушност, набргу потоа главниот службеник на банката љубезно, но решително ми ја врати картичката. Тој ми рече дека не можат да ми помогнат. Бев навистина трауматизиран.
Се надевам дека никогаш нема да почувствувате како некој од столбовите на светската глобализација се руши. Бев принуден да го поставам еретичкото прашање: На што, во суштина, човек може да се потпре во овој свет? Што е сигурно на овој наш свет?

Мојот малезиски колега изгледаше сочувствително и ми понуди да се обидам уште еднаш во блискиот огранок на најголемата банка во Малезија. Ова изгледа ми беше последната шанса. Во банката влегов во состојба на тотална паника. Бев очаен. `Те молам, Господе. Дај ми ги парите. На крај, тие се мои!` Не можев да се соочам со чекањето во редици, па го замолив мојот малезиски колега да го повика менаџерот. Тој беше крупен, дебел, флегматичен и испотен, но љубезен. Ја слушна мојата приказна, ја зеде мојата visa картичка и внимателно ја разгледа од секој можен агол. Потоа запиша неколку броја на својот компјутер и информацијата беше испратена некаде. Тој не беше задоволен со резултатот. Јас почнав да се препотувам, што во Малезија за време на монсуните не е тешко дури ни под нормални околности.

Менаџерот продолжи да молчи. Уште еднаш, ја провери датата на мојата картичка и го побара мојот пасош. Потоа праша за името на банката која ми ја издала картичката – секако дека не беше чул за мојата мала храбра словачка банка. Конечно го грабна телефонот и ја повика главната канцеларија во Куала Лумпур.

За целото време мојот малезиски колега седеше до мене и се обидуваше да ме орасположи со оптимистички погледи и мимики на одобрување. Од време на време зборуваше тивко со малезискиот банкар – или сакаше да ми помогне, или се обидуваше да разоткрие меѓународен измамник – од каде јас да го знам тоа? Бев сам среде непозната земја и имав само една пластична врска со домот и моите пари. Телефонската врска со Куала Лумпур се прекинуваше секој момент. Огранокот во Серданг, во меѓувреме, беше како смирен рај. Сите изгледаа небаре дремат во пладневната жега. Уште половина час, и ќе можев да пливам во сопствената пот. Врската по втор пат се прекина, а потоа менаџерот по трет пат ги повтори информациите од мојата visa картичка. На крај, ентузијастички ги подигна веѓите. Мојата шанса се појави конечно, ама се потпираше врз едно важно прашање.

Се наведна кон мене и доверливо ме праша: “Како се вика вашата мајка?“
“Кој?“ Прашав, стравувајќи дека погрешно сум го чул.
“Моминското име на вашата мајка.“
“Но мајка ми немала банковни сметки пред да се омажи,“ реков.
“Но мора да сте го запишале кога сте аплицирале за картичката.“
Јас мразам формулари од било кој вид, но во овој момент бев пресреќен.

Тој ме натера да го напишам името само за да бидеме на сигурно. Беше бизарно да се чуе името на мојата мајка со малезиски акцент. Но, успеа. Ги земав парите, полесно дишев и со задоволство се ракував со мојот малезиски колега и претставникот на банката. Кога пешачев по неподносливо врелиот тротоар, конечно разбрав. Кој друг, ако не светските банкари, знаат дека човек не може да се потпре на ништо во овој свет.


Macedonian translation by Ana Pejcinova

Wednesday, February 10, 2010

GOD, MEN INTE FÖR DENNA JORD

GOD, MEN INTE FÖR DENNA JORD


Det fantastiska i biologin är redan på väg att bli verklighet. Underlag för detta är vetenskapliga fakta i biologin. De sista tjugofem åren genomgick vi en fas av otroliga upptäckter och ännu mer otroliga visioner. Det väntar oss en mycket lång väg tills vi kan förverkliga dem. Det kan vara en liten tröst, att vi inte behöver uppfinna många fantastiska saker, det räcker om biologin förverkligar det som i dag är fantastiskt vetenskapligt.
Jag skrev på baksidan av mitt biologihäfte en mening, till vilken jag blev inspirerad av Napoleon och biologi: „Livet grundas på en oändlig strävan efter att nå balans, som man inte kan behålla i tiden och på ett oändligt antal av dess nya former“. Vi letar efter en ny balans för den nya värld, som förut var Amerika. Där försökte vi för första gången det Stora språnget – kontinentens kolonisering. Nu väntar oss uppdraget att överskrida rymdens ocean. Det verkar som om vi hade gått på denna väg i hundratals år. Naturen är en stor energetisk snåljåp, favoriserar det, som man kan göra med minsta möjliga ansträngning. Människorna är Naturens del och trots detta har de hittills satsat mycket stora mängder energi på någonting, som just nu inte har en väsentlig mening. Alla de stora byggnaderna såsom pyramiderna, kyrkorna, de megalitiska gravarna var en skenbart slösaktig investering. De har kostat tid, ansträngning och människors liv. I jämförelse med den kort tideshorisont av individuellt samt av hela generationers liv, bjöd de inte på någon konkret belöning. Och trots detta följde vi en liksom „högre“ motivering för vårt energetiska slöseri. Vi lyssnar på den igen, i dag och varje dag. Vetenskapen gick från generation till generation av pyramid- och kyrkobyggare. Deras ansträngning var annorlunda, men från första början likväl slösaktig. Trots allt detta skiljer de inte dag från natt, fredag från helgdag, och i den hektiska ansträngningen stoppar de inte uppfyllordet av denna okända mission.
Vi har redan sagt så mycket, så vi till slut kan ställa frågan: Vad bjuder vår genetiska härskare och livsbärare för ansträngningen och självuppoffringen – „den egoistiska DNA:n“? Kanske inte mer, än möjligheten att säga:
„Nu vet jag redan, hur det är att känna sig som Gud.“
I förbigående, denna replik strök 1931 censorerna ur manuskriptet till filmen Frankenstein. Just för hädelse mot Gud....

Wednesday, February 3, 2010

« JARO » LE PIGEON

« JARO » LE PIGEON


Donnez-moi encore une chance.Il doit quand même y avoir une constellation au sein de laquelle on doit pouvoir s'entendre avec nos animaux de compagnie. Je sais que je suis incapable de construire des enclos et des niches. Je ne sais pas soigner les hirondelles ni d'ailleurs aucun animal.
Je ne peux pas ramener à la maison de créatures sauvages parce que je ne peux pas garantir à ma chère épouse Janina qu'elles n'affectent pas la santé de nos enfants.

Et pourtant je veux d'une façon ou d'une autre que nous communiquions avec cette partie du règne animal qui parait être indépendante, désireuse de communiquer et en même temps non spécialement entraînée à de telles fins. La solution allait de soi. Nous vivons au sixième étage d'un immeuble juste sous le toit. Ainsi nous avons automatiquement des pigeons pour voisins. Ils ont élu domicile sur la gouttière au-dessus de notre balcon, d'où ils bombardent tout ce qui se trouve en dessous comme les défenseurs des remparts d'un chateau fort.

Moi ça ne me gène pas, ma femme si. Moi je ne lave pas le balcon, ma femme si. Et vous connaissez les femmes, quand quelque chose ne leur plaît pas, elles émettent un cri aigu, persistant, désagréable et perçant. Elles parlent.
Elles parlent sans cesse de la même chose.
Et ainsi moi, défenseur de la nature, combattant pour des relations sincères avec les animaux (surtout avec ceux qui ne se mangent pas) et chercheur diplômé d'une grande école, j'ai emprunté le chemin du crime.

Concrètement un soir d'été, je suis sorti en catimini avec un vieux sac et suis allé sur un chantier de démolition voisin et j'y ai peu à peu subtilisé assez de vieilles briques afin de murer provisoirement la gouttière au-dessus de notre balcon. Ensuite j'ai grimpé sur la fragile rembarde du balcon soutenu par ma femme dans un silence complice, et maladroitement mais déterminé, j'ai bouché cette gouttière avec les briques. Le soir je me suis couché avec le sentiment d'un travail mal fait, mais plein de bonnes intentions.

Le matin j'ai trouvé sur le balcon un jeune pigeon. C'est probablement lors de mon acharnement maladroit de bâtisseur qu'il était tombé du nid dans la gouttière.
C'était comme une apparition et aussi un des arguments importants dans la bataille verbale qui m'attendait avec ma chère épouse Janina.
Avec les enfants on ne lutte pas. Le petit pigeon jouit du droit d'asile comme un réfugié de guerre.
Notre Lucka était ravie. La petite Veronika aussi, mais par bonheur elle ne marchait pas encore avec suffisamment d'assurance pour que le petit pigeon y laisse tous ses nerfs voire la vie en essayant sans succès d'échapper à son envie de l'attraper. Nous avons donné au petit un bol d'eau. Il ne l'a pas touché. Nous avons rapproché le bol. Par réflexe il a renversé le bol d'un battement d'ailes. Et il battait des ailes comme un boxeur à chaque fois que quelqu'un tentait de s'approcher de lui pour lui donner à manger.

J'appartiens à la millième génération de l'espèce Homo sapiens sur Terre. Je donne une chance de cinq minutes à chaque problème. Et si je ne parviens pas à résoudre le problème dans le délai imparti, j'ai recours au mode d'emploi. Dans ce cas-ci je n'avais pas le mode d'emploi sous la main et le petit pigeon avait à première vue tout son temps. Je l'ai laissé à son destin avec l'espoir qu'un pigeon-ange gardien vienne à son secours, le nourrisse et le fasse boire à notre place. C'est ce qui est arrivé.
La mère pigeon s'est chargée discrètement de sa descendance et un jour le petit cessa de crotter sur le balcon et dans le bol d'eau fraîche. Il cessa également de nous battre de ses ailes quand nous emportions vaincus son bol à laver. Il s'envola.

L'histoire de ce jeune pigeon s'était passée à la fin du printemps. A la fin de l'automne j'ai vu un pigeon me jeter un coup d'oeil dans mon bureau à travers la porte du balcon. Je suis déjà habitué aux pigeons. Mais celui-là sortait tout de même de l'ordinaire. Quand j'ai tourné la tête pour le regarder, il s'est éloigné de la porte du balcon mais il ne s'est pas envolé. Quand je suis sorti sur le balcon, il était posé sur la rembarde. Faisant le beau, aux aguets, mais immobile jusqu'à ce que je vienne tout près de lui. A ce moment là il m'a soudainement frappé de son aile d'un direct rapide comme un éclair. Mais ça, on connaît déjà. Dans l'espoir qu'il s'agisse de mon vieil ami, j'ai donné un nom au pigeon. Vu que nous nous étions connus au printemps, il écopa du nom de Holub Jaro – Pigeon du printemps.



Dans mon bureau j'ai placé près de la porte du balcon le fond d'un carton et j'ai inscrit dessus le prénom du pigeon. Le pigeon Jaro n'a pas hésité et à la première occasion s'y est installé. Avec le temps il s'est même laissé prendre dans les mains. Mais à chaque fois, il avertissait d'un coup d'ailes juste avant. Sans s'envoler, il attendait recroquevillé l'étreinte des mains humaines.
Notre Lucka était ravie. Nous avions notre pigeon. Janina avait du mal, mais elle accepta tout de même mon riche exposé en biologie-éthologie selon lequel notre pigeon Jaro, en faisant lui-même caca sur le balcon, empêchait les autres pigeons d'en faire autant. En biologie un territoire occupé de la sorte est appelé „?“ ou „biotope“. Et „ „ ou „biotope“, c'est une façon assez élégante de dire qu'un pigeon bien identifié s'arroge le droit de chier sur notre balcon. Qu'en dites-vous ?


S'ensuivit une harmonie entre la famille et le pigeon. Jaro adorait se promener sur le clavier de mon ordinateur en provoquant le désordre sur l'écran. Il posait volontiers devant le camescope. Il supportait le sautillement de Lucka.
Et quand rien ne se passait, il s'asseyait au moins sur le bord du carton portant son prénom, et tantôt de l'oeil gauche, tantôt de l'oeil droit, bêtement exorbités, il m'observait écrire et „roucolait“ (comme Lucka disait).
L'idylle quoi. Nous aurions pu de la sorte fêter aussi Noël et le jour de l'An. Mais peu avant la Saint-Nicolas, juste quand Lucka s'était habituée aux conversations quotidiennes avec le pigeon (nous, parents, n'avions bien entendu pas le temps de mener des débats sérieux avec notre fille de trois ans en pleine croissance), celui-ci disparût.
On ne l'a pas vu pendant un jour, une semaine, un mois. Et quand nous eûmes enfin expliqué prudemment à Lucka qu'il avait dû trouver une copine pour l'hiver, une nouvelle étonnamment encourageante nous parvint par une voie mystérieuse.
Selon cette information, un certain pigeon inconnu était si gonflé qu'il avait pris l'habitude de pénétrer dans les appartements et de chier sur les couvertures. Jusqu'à ce que cette voisine hardie ne claque la porte du balcon derrière lui et...

L'histoire ne dit pas si notre pigeon Jaro avait été tout simplement liquidé, ou bien s'il avait servi à agrémenter la carte du foyer mentionné.
Seulement, aujourd'hui me vient le sentiment, bien sûr un peu tardivement, qu'une tentative sérieuse d'établir une communication entre les pigeons et les hommes a
ainsi avorté d'une manière peu glorieuse.


Les pigeons se transmettent depuis des siècles le message selon lequel sans les hommes ils ne peuvent pas vivre, mais qu'avec eux, ce n'est pas de la tarte non plus. Ils s'en arrangent par un recul vigilant et en souillant les statues des gros bonnets.
Et ils n'en pensent pas moins. Mais le pigeon Jaro a tout de même tenté de se rapprocher de nous. Il avait la curiosité des hommes et la confiance des enfants. Il a su
aller contre son instinct de survie, contre ce ressort automatique doté de l'énergie du siège éjectable des pilotes de chasseurs supersoniques.

Et toujours inlassablement, lorsque je le prenais dans les mains, il réfrénait en lui l'explosion qui placerait automatiquement le corps du pigeon, tel un siège éjectable, sur l'orbite de secours pour échapper au danger mortel et aux mains humaines. C'est ce qui lui a coûté sa vie de volatile remarquable.

Traduit par Michèle Théo

Wednesday, January 27, 2010

Die Feier

Die Feier

(Eine russische Geschichte)




So wie in der Vergangenheit die Sowjetunion, bleibt auch das heutige Russland ein Land der unglaublichen Unmöglichkeiten. Im Sozialismus konnten wir allerlei erleben. Absurditäten feierten hier fröhliche Umstände. Aber es hatte immer eine eigenartige, sowjetische Logik. Als wir einmal von Leningrad nach Prag zurück flogen, kam ich, während wir am Flughafen warteten, zufällig darauf, dass unser Flugzeug aus technischen Gründen eine Zwischenlandung in Bratislava machen und erst dann nach Prag fliegen sollte. Ich ergriff sofort diese Chance und ging zusammen mit der Leiterin unserer Gruppe in das Büro der Aeroflot, um die Möglichkeit des Aussteigens in Bratislava zu erörtern. Der Aeroflot -Angestellten gefiel das nicht, sie war aber dann nach vielem Zureden doch einverstanden. Vorausgesetzt ich zahlte auf. Das hatte ich, ehrlich gesagt, erwartet. Das Bereitstellen der Treppe kostet doch etwas. Das wäre aber nicht der Grund, sagte mir die Dame. Ich musste nicht deswegen aufzahlen, weil mein Aussteigen mit irgendwelchen Mühen verbunden wäre, sondern weil die Luftlinie Leningrad – Bratislava länger ist, als die Luftlinie Leningrad Prag! Dass es das gleiche Flugzeug und der gleiche Flug war, spielt keine Rolle. Ich bezahlte.
Im Sowjetischen Russland war es Gang und Gäbe, die besten Vorsätze in katastrophale Ruinen zu verwandeln. Berühmt dafür waren die Moskauer Restaurants. Obwohl es wenige gab und Tausende Interessenten vor den Türen warteten, standen sie üblicherweise leer. Dank der löblichen Regel der sozialistischer Tischkultur, die verlangt, dass jeder Gast immer einen aufgeräumten, sauberen Tisch vorfinden sollte. Die sowjetische Lösung war, daß die Kellner die ersten Gäste bedienten und dann die Tische unaufgeräumt stehen ließen. Und weil die Tische unaufgeräumt waren, konnte kein weiterer Gast bedient werden. Die Kellner rissen sich keinen Haxen aus und das Gehalt lief weiter.
Als ich einmal über diese dadaistischen Erlebnisse mit einem befreundeten slowakischen Journalisten sprach, musterte er mich freundlich und erklärte, dass für den sogenannten „sowjetischen Menschen“ dieser Dadaismus sein tägliches Brot war. Und er nannte auch gleich ein Beispiel:
Noch in den Zeiten des Sozialismus besuchte er Moskau mit einer Gruppe ausländischer Journalisten, die ein Kollege aus TASR begleitete. Er führte sie überall hin, zeigte Ihnen alle Museen von V.I. Lenin und als es endlich Abend war und alle genug von den Besichtigungen hatten, wollten die Ausländer essen gehen. Die Stirn des bis dahin enthusiastischen russischen Kollegen verdunkelte sich.
„Das ist ein Problem“, sagte er betrübt. „Wir haben keinen Tisch bestellt.“
„Was für ein Problem“, wunderten sich die naiven Ausländer. „Wir gehen ins nächste Restaurant und wir werden sehen.“
Sie gingen ins nächste Restaurant und sahen gleich beim Eingang einen Opa mit einem großen Buch. Er hörte sich ihren Wunsch essen zu wollen höflich an und schob ihnen das Reservierungsbuch unter die Nase. Die nichtsahnenden Journalisten trugen sich bereitwillig ein und machten sich daran hineinzutreten. Aber da hielt sie der Opa höflich auf und teilte ihnen mit:
„Ich danke Ihnen für Ihre Reservierung, Genossen. Wir erwarten sie in zwei Monaten um diese Zeit...“ Dass sie essen wollten, interessierte ihn nicht. Das Restaurant war nämlich voll von Genossen, die rechtzeitig (vor zwei Monaten) einen Tisch reserviert hatten. Der Opa klappte das Buch zu und dachte, dass damit alles erledigt sei. Aber die ausländischen Journalisten wußten, dass sie sich als Ausländer aus einem befreundeten Land etwas leisten konnten. Und so begannen sie unheimlich zu schreien (der Hunger half ihnen dabei, in Moskau gab es damals etwa alle fünf Kilometer ein Restaurant). Zum Schluss brachten sie den Kollegen aus TASR dazu, dass er die Geschäftsführerin aufsuchte, ihr die Situation darstellte und nach langem Hin und Her gelang es ihnen doch, ins Restaurant vorzudringen. Es war halbleer.
Die Journalisten setzten sich an den nächsten Tisch, bestellten und nach einer unglaublich langen Wartezeit bekamen sie etwas, das eine Ähnlichkeit mit Essen hatte. Aber die ganze Zeit des Wartens hatten sie Wodka so viel sie wollten und einigermaßen satt und fröhlich vom Wodka und Gefühl sozialistische Tischregeln überlistet zu haben, sahen sie sich um. Von den wenigen Gästen, die im Raum saßen, fiel ihnen ein unweit sitzender, einsamer Mann auf. Er saß am Tisch, vor ihm eine Vase mit Rosen, daneben eine angebrochene Sektflasche, und trank langsam vor sich hin. Die Journalisten konnten nicht anders, Journalisten sind neugierig. Und so nahm einer seinen Mut zusammen, ging zu dem Mann und fragte ihn: „Verzeihen Sie, Genosse. Könnten Sie uns sagen, was sie feiern?“
„Ich feiere den Geburtstag meiner Frau“, antwortete ruhig der Mann.
„Und wo ist Ihre Frau?“
„Sie konnte nicht reservieren“, antwortete ruhig der Mann und trank weiter.


Übersetzung aus dem Slowakischen von Zdenka Becker

Wednesday, January 20, 2010

SENSAÇÃO

SENSAÇÃO


Trata-se apenas de uma sensação, na maioria dos casos não se baseia num só facto, mas sim num conjunto (bem vago) de factos, muitas vezes percebidos apenas lateralmente. Percebidos posteriormente, inexprimidos. É por isso que se trata “apenas“ de uma sensação. É própria a cada ser que pensa e sente. É a sensação de um sonho não realizado sobre uma vida ideal num mundo ideal. Sobre um Eldorado, uma terra justa, um país próspero, um continente livre, simplesmente um paraíso. Talvez todos o imaginemos de forma diferente (embora seja possível que também aqui exista produção serial e gostos de consumo), mas a sensação é a mesma. Fazer as malas e partir, é tão fácil deixar os pormenores quotidianos que nos incomodam para descobrir o caminho desconehcido rumo ao ideal pressentido. Muitos conhecem bem esta sensação única de expectativa. Sentimo-nos alegres e curiosos. Vamos, então!
O melhor remédio para o amor à primeira vista é a segunda vista. Quando viajamos de férias ou em trabalho pela segunda vez, já não arregalamos tanto os olhos. Concentramo-nos. Descobrimos coisas mil vezes já descobertas. É que no paraíso também há problemas humanos. Os que lá vivem também têm razões para se queixar. E a maior surpresa é que eles também sonham com um paraíso – e o deles fica noutro local. E a banalidade da ideia que nos passa pela cabeça, ao tomar uma cerveja num clube de jazz em Londres ou em frente do McDonald omnipresente em Paris, quase nos impede pronumciá-la em voz alta. Não há casa como a nossa. Pronto. Sem explicações. Aqui estou de viagem, mas lá estou em casa. Aqui sou hóspede, mas lá posso ser hóspede e hospedeiro. Sentimos simplesmente vontade de voltar para casa. Ficamos com a sensação que se tem na primeria autópsia obrigatória da aula de anatomia. Sentimos que já vimos além da conta e que chegou a altura para ir a casa. Durante o caminho sentimo-nos ansiosos, a sensação pode transformar-se num sentimento tão comum, que os seus sintomas estão com certeza detalhadamente descritos em manuais.
Chegamos a casa e queremos contar tudo. Na torrente das palavras talvez não notemos que eles (os nossos compatriotas) não ouvem as nossas histórias e se o fazem, é com pouca atenção. Antes de acabarmos de falar, também nós já nos encontramos rodeados pelos problemas quotidianos. E no dia seguinte, com suspiro corajoso, voltamos na vida normal. Tropeçamos no lixo que deixaram os operários, chafurdamos no lodo até aos tornozelos nos bairros que estão sempre em obras, viajamos nos eléctricos cheios, discutimos,...
Se a memória nos serve bem, em breve chamará a nossa atenção. Começa a trazer lembranças, oferece exemplos para podermos comparar. A sensação começa a crescer e fermentar. Se escutarmos bem, sentir-nos-emos inquietos e pouco tempos depois estaremos a caminho. E voltaremos de novo. Accionados pelo pêndulo da sensação, que volta com a mesma força, apenas mudam os sinais. Atingimos a verdadeira felicidade à altura de dez mil metros acima da terra, atingímo-la no avião que nos leva ao novo paraíso dos nossos sonhos ou à nossa terra redescoberta. Afinal o paraíso e o ideal apenas os encotramos na busca. E na perspectiva oferecida à altura de dez quilómetros. O único problema é o facto que todos os voos, mesmo os mais longos, acabam com a aterragem em terra firme. Deste modo, além dos passageiros e a da sua bagagem, os aviões transportam também toneladas de sensações e sonhos não registados e não declarados. Assim sendo, não é surpreendente que de vez em quando caiam os aviões, não são da mesma opinião?



Transl. by Jana Marceliová

Wednesday, January 13, 2010

Story in Macedonian

Чувство



Тоа е само чувство, најчесто незасновано врз некој поединечен факт. Секој од нас има неиспробани рецепти за идеален живот во идеален свет. Елдорадо, земја во која се успева, слободен континент – просто кажано, рај. Секој од нас има приватна визија за рајот (иако морам да нагласам дека во овој случај верувам и во масовната продукција и во вкусот на потрошувачите), но сите го имаме истото чувство. Спакувај неколку нешта и тргни, затоа што ништо не е полесно одошто напуштањето на агонијата на навиките од работните денови и впуштањето во непозната потрага по замислениот идеал. За разлика од оние кои секогаш ја имале можноста да отидат и да си ја испробаат среќата насекаде низ светот, ние сме на почетокот секогаш по малку нервозни. Ние сме нетрпеливи.

За „љубовта на прв поглед“, најдобриот лек е темелен втор поглед. Па, така, како туристи или бизнисмени кои патуваат, не се загледуваме во нештата на начин на којшто тоа сме го правеле првиот пат; фокусирајќи си го погледот, откриваме дека светот е патентиран повеќепати. И тие – оние со адреси во рајот – имаат човечки проблеми. И тие имаат за што да се жалат. А, што е најзапрепастувачки, тие исто така имаат и фантазии за рајот – како за некое друго место. Така, додека пиете во џез клуб во Лондон, или пак стоите пред насекаде присутниот Мекдоналдс, овој пат во Париз, одеднаш ви паѓа на памет идеа која е толку надвор од сè, што нејзиното гласно изрекување е бесмислено. Имено, дома си е дома. Тоа е тоа. Без објаснување. Јас сум тука само посетител, но таму, дома, можам да бидам и гостин, и домаќин. Просто речено, ние се затоплуваме при идејата за враќање дома. Првата задолжителна аутопсија на час по анатомија не е побавна во предизвикувањето на чувството дека сме виделе доволно – и сега е време за враќање дома!

Се враќаме дома и, полни нетрпение, ја раскажуваме нашата приказна. Да бидам искрен, преплавени од сопствените зборови, може да не го забележиме фактот дека тие (нашите слушатели) во суштина не слушаат што ние (патувачите) имаме да им соопштиме; им влегува во едното уво и излегува од другото. Тие имаат своја хроника проблеми кои, всушност, сега се повторно наши. Пред да можеме да престанеме со зборување, овие секојдневни проблеми станале повторно наши. Повторно се сопнуваме од бесмислените купишта градежен отпад околу нашите куќи; патуваме во пренатрупани трамваи; се расправаме...

Ако ни работи сеќавањето, можеби ќе започнеме со примери и споредби. Новите, свежо помешани и постојано растечки чувства ќе почнат да излегуваат на површина. Ако сме доволно решени или имаме доволно среќа за да ги имаме оние над нас на наша страна, уште еднаш ќе тргнеме на пат. И повторно ќе се вратиме. Водени од чувство како да сме на нишало кое е придвижено од исти сили со различна поларизираност.

Сепак, искрено сме среќни дека 10000 метри над земјата сме во авион кој нé носи кон нашиот нов отмен рај, или пак назад кон нашиот повторно откриен дом. Овој, конечно откриен рај, не е ништо друго освен чувството кое го имаме на 10000 метри височина. Следствено, интерконтиненталните авиони не ги пренесуваат само патниците и нивниот товар, туку и тоновите нерегистрирани и непријавени надежи и чувства. Од овој агол погледнато, не е чудо што понекогаш авионите паѓаат.


Macedonian translation by Ana Pejcinova