Wednesday, February 24, 2010

KRAJINA POZNAČENÁ LIDMI

KRAJINA POZNAČENÁ LIDMI


Špína a smrad dosahují v Indii ohromující rozměry. Je celkem možné, že tato krajina je velmocí špíny a smradu. Ta kombinace přesahuje představivost těch, co sem přicházejí po prvé a věřím, že mnohé střevní potíže těchto nezkušených cestovatelů plynou z toho ohromení, které celkově ochromuje schopnost jejich šokovaného těla bránit se.
Už první procházka ulicemi vás vystaví nečekanému náporu. Stačí když si všimnete jak si muži ulevují při pisoárech na nejnemožnějších místech před očima všech ostatních. Když stojíte na perónu nádraží po členky v odpadcích, nemůže vás neohromit rozpor mezi tvrzením na tabulce na každém sloupu „Indické železnice hrdost celého národa“ a faktem, že každou chvíli někdo skočí do kolejiště, aby tam zanechal svůj smradlavý názor na takovou hrdost.
Nikde jsem neviděl, že by se někdo staral o odvoz odpadků z ulic, ale viděl jsem více krát absurdní pokus o umytí podlahy v hotelu. Většinou to končí tím, že jakýsi podivný muž tu špínu rozetře mokrým hadrem, který sám o sobě je jen zdrojem další špíny.
Úplně nám vyrazilo dych, když jsme ve Varanasí stáli na břehu posvátné řeky Ganga a dívali se jak se v jejích bahnitých vodách lidé koupou a umývají si zuby. Nedaleko plavali nafouklá mrtvá těla posvátných krav. O kus dál házeli do těch samých vod mrtvá těla dětí, bráhmanů a těch, co zemřeli na lepru. Nikdo si to nevšímal.
V Indii jsem po prvé v životě viděl smog. Když jsme šli taxíkem z Varanasí na místo, kde kázal Budha (a kde jsme konečně na chvíli neviděli jenom špínu a necítili smrad), bylo nás i se šoférem pět. Seděl jsem na zadním sedadle v středě a po prvé v životě (a doufám, že i naposled) jsem zažil nápor neovladatelné paniky. Otevřenými okny taxíku se na nás valili takové vlny smogu, smradu a prachu, že jsem měl okamžité nutkání vyskočit a utéct. Ovládl jsem sa jen tak, že jsem se ubezpečil, že vyskočit z taxíku, je jako skočit doprostřed toho všeho a navždy zahynout zahlcen tou masou špíny. Radši jsem upřednostnil pařit se v taxíku za zavřenými okénky.
I přes to všechno mně optimismus nepřecházel. Cestou z Varanasí do Nai Dillí jsme měli cestovat celý den vlakem. Věřil jsem, že to bude odměnou za všechno to předešlé utrpení.
„Krajina nemůže být jenom šeredná. Žádná krajina není jen šeredná, ani špinavá a nesmrdí.“
Takto jsem hned zrána ubezpečoval sebe i kolegu. Potom sa vlak pohnul a já jsem oněměl na dlouhých třista kilometrů.
Opravdu, žádná krajina není jen šeredná, ani špinavá a nesmrdí, když se na ni díváte zpoza okna rychle jedoucího vlaku. Ale v žádné jiné krajině též nemají místní šokující zvyk veřejné ranní toalety. V Indii sa vesničané těší z každého vlaku, co projede kolem. Nechtějí si to nechat ujít ani ráno, když jejich tělo tlačí nutnost ulevit si od běžných potřeb. Řeší to fatálně pro věci neznalé cestující ve vlaku. Vylezou si na nejbližší kopeček a dívají sa na procházející vlak bez toho, aby přerušili svoje ranné ulevování. A vidět třista kilometrů ulevujících si domorodců odrovná každého obdivovatele exotických krajin. Nevím jak vypadá indický venkov z vlaku. A ani to nikomu nedoporučuji vědět…

No comments: