Travel story in Czech

SKUŠENOST VĚDECKÉHO BEZDOMOVCE

Tři měsíce vědeckého stipendia jsem strávil šťastně na Univerzitě v Seville. Jediným problémem byli mé limitované finance. Abych ušetřil, žil jsem celý ten čas jen z instantních polévek. Sněd jsem jich 39 všech druhů, všechny však chutnali úplně stejně. Vysvětlení této jednotvárné diety je prosté: chtěl jsem mít nějakou rezervu pro případ nějakého zdravotního ošetření, ušetřit na dárky svým blízkým doma a také na výlet po Andalusii.

Ke konci svého pobytu se mi podařilo vyšetřit týden od vědecké práce na vysnívaný výlet po slavných turistických atrakcích Andalusie. Chtěl jsem vidět všechno a jelikož jsem měl málo peněz, bydlel jsem v nejlacinějších hotelích, stravoval se minimálně, cestoval po krajině místními autobusovými spoji a po městech chodil zásadně jenom pěšky. Tak jsem prošel Cádizem, Algecíras, odskočil si do Ceuty na africkém pobřeží, navštívil britský Gibraltar, v Malaze vylezl na místní hradní alcázar a stejně nadšeně zdolával i jednotlivé památky Granady. S mapkou města v ruce jsem šel neúnavně po všech vyznačených turistických atrakcích, až jsem s údivem zastal před jedním z kostelů. Matoucí bylo to, že můj stručný turistický bedekr tuto památku ignoroval. Zaváhal jsem na okamih. Zlákal mně totiž podivuhodný mlčenlivý zástup, který se před budovou shromáždil a právě se pohnul dovnitř. Následoval jsem ze zvědavosti ty mlčenlivé postavy. Navzájem se nezdravili, ani spolu nemluvili. Ocitli jsem se spolu s nimi v jakési velké předsíni, religiózní čekárně, kde opět všichni ti neznámí automaticky zaujali trpělivý, vyčkávací postoj. Dřív, než jsem si stihl uvědomit, že do této uzavřené společnosti zjevně jako cizinec nepatřím, otevřeli se dveře, vešel mnich a pozval všechny dovnitř. Dal si záležet, aby mně ubezpečil, že pozvání platí i pro mne. A tak jsem vstoupil.

Ve veliké místnosti, kde jsem se spolu s ostatními ocitl, mi bylo hned jasno o co jde. Byli jsme druhou směnou ve veliké čisté jídelně, kde podávali oběd pro bezdomovce. Měl jsem hlad a byl jsem i zvědavý. A tak jsem zůstal. Jelikož neumím po španělsky, rozhodl jsem se radši na nic neptat, jen následovat příkladu svých společníků. Nebylo to těžké, v tomto společenství mlčenlivých si nikdo nikoho nevšímal. Soustředili se plně na jídlo.

Už hustá rybí polévka s bílým pečivem na úvod dala mému poustevnickému žaludku pořádně zabrat. Bylo jí vrchovatě a na požádání vám přidali kolik se do vás vešlo. Moji společníci u stolu se automaticky dožadovali repete. Po očku jsem je pozoroval. Nevypadali ani zle, ani odpudivě. Dva při našem stole měli na sebe dokonce i cosi jako oblek, i když starý a sedraný. Všichni měli i bandasky na jídlo a když přinesli druhý chod, bez rozpaků, zkušeným pohybem ho šupli pod stolem do bandasky a žádali si ještě. Byla to taky ryba, jenomže se salátem a bramborami. Porce byla opět víc než štědrá, ale mým mlčenlivým společníkům to zjevně nedělalo žádné problémy. Někteří si dali i do třetice.

Tak jako jsme se sešli, tak jsme se i rozešli. Mlčky. Při odchodu jsme ještě dostali každý velikou igelitovou tašku s takovou porcí krájeného chleba, která mi při mém skrovném rozpočtu vystačila obvykle na týden. Jestli jsem dobře pochopil, pro místní bezdomovce to měla byť víkendová dávka. K tomu jsme fasovali ještě i nějaké čokolády a pomeranč. Odešel jsem v mlčenlivém zamyšlení.

Už o dvě ulice dál jsem zjistil, že je zle. Nemohl jsem chodit. Ledva jsem došel do nejbližšího kostela, tam se celkem světsky složil na lavici a seděl bez pohybu nejméně hodinu. Nevládal jsem se hýbat, ztěžka jsem dýchal. Té bezdomovecké stravy bylo na mně moc. Myslel jsem, že udeřila má poslední hodinka – od přejedení! Příhodná chvíle připomenout si výrok známého vědce, že „Věda to je chléb s máslem, ale bez džemu.“ Zdá se, že ten moudrý muž nikdy neobědval s bezdomovci v Španělsku. A nikdy neslyšel o instantních polévkách.